A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Myanmar - Cestopisy

Myanmar (Barma) 2010 - 1. část

22 krásných dnů 28.10. - 18.11. 2010 strávených v Barmě s krosnou a bez cestovky

Myanmar (Barma) 2010 - 1. část

http://www.youtube.com/watch?v=4ICvqn-aIb0&NR=1

NIKDY NEBUDETE DOST PŘIPRAVENI NA TO,CO V BARMĚ UVIDÍTE !!!!

http://www.youtube.com/watch?v=Bn0hC9kOYTk

Myanmar (dříve Barma – Britové přejmenovali Myanmar na Barmu podle většinového etnika, junta ji přejmenovala zpět v roce 1989) patří mezi státy nejméně ovlivněné západní kulturou. Nesporně za to může vojenská junta, která v zemi vládne od roku 1962 a která v roce 1988 tvrdě potlačila povstání lidu a nerespektovala výsledky demokratických voleb. Část disentu, který žije mimo tento stát, doporučuje do Myanmaru nejezdit. Turistický ruch považují za podporu vojenské vlády. Pravda je, že část peněz turistů jde do kapes státu, kolik to je, záleží často na samotných turistech. Je potřeba vybírat si na cestách soukromé firmy a ne státní instituce. Myanmar není stát komunistický, to znamená, že tu celkem normálně funguje kapitalismus a soukromníků je tu hodně. Když jsme se ptali, co si myslí samotní Barmánci o tom, zda mají či nemají turisté do jejich státu jezdit, převládal názor, že mají, protože s tím, jak budou ovlivňovat jejich kulturu a přinášet informace a naopak o Myanmaru informovat v cizině, se zvýší šance na změnu. Od roku 1988, kdy bylo povstání lidu krvavě potlačeno a generální tajemnice opoziční strany NLD Aung San Suu Kyi byla uvržena do domácího vězení, kde je s přestávkami držena do teď, se některé věci změnily. Vláda začala podporovat příliv turistů do země a zjednodušila vydávání víz. Ve starších cestopisech jsme se dočetli, že všude jsou vojáci a tanky, že lidé nesmí mluvit s cizinci a pokud mluví, když jsou třeba na něco tázáni, tak musí jít tuto událost nahlásit na policii. S tím už se dneska nesetkáte. S turisty se ochotně baví každý, všichni jsou extrémně ochotní a milí. Samozřejmě i tady jsou oblasti, kam turisté nesmí. Jsou to většinou oblasti, kde žijí menšiny, které proti vládě bojují. Ta pak radši vstup do oblasti turistům zakáže, protože se už v minulosti stalo, že povstalci unesli turisty a tím získali páku na vyjednávání s vládou. Ale je jasné, že není vše tak, jak je to v demokratických státech. Lidé se bojí mluvit otevřeně, ne všichni, ale velká část ano. Udavačem může být jejich soused nebo i někdo z rodiny. Život v totalitě je těžký, jak jsme ostatně poznali i my v České republice.
Dovolte mi používat název BARMA – jednak je více vžitý a mně se osobně líbí.

27.10.2010
Odlétáme z Prahy Ruzyně ve 13:30 se společností Aeroflot do Moskvy. Let trvá 2 ,5 hodiny. Máme společnost,pán se prezentuje jako velký podnikatel,který letí do Šang Haie na jednání a vypadá to ,že lítá minimálně 3x do týdne…no proč ne,ani mu to moc nezávidím. V Moskvě probíhá důkladná kontrola v tranzitu a to až tak,že nás zují i z bot ! Samosebou,že batohy musí být vyprázdněny a zase zabaleny. Pan podnikatel se nás drží jako klíště,začínám mít podezření o jeho cestování a dovrší to tím,že zmateně za námi poklusává,když si jdeme zjistit náš gate , ze kterého budeme mít odlet do Bangkoku. Ve finále zjišťujeme,že si neumí ani na letence najít svoje číslo letu a gate do cíle svojí cesty. Tak mu to přečteme a nasměrujeme ho na jeho trasu Tranzitní prostor letiště Šeremetěvo je ubohý. Sice tu mají několik Duty Free,ale na WC nás bábuška nepustí s tím,že !TUILET“ nefungují. Hledáme tedy další WC – marně. Vracíme se tedy na ty původní a Aja říká „BÁBUŠKA AKUTO“ to babču zcela jistě naprdlo a i kdyby WC zprovoznili,už nás stejně nepustí. Hledáme tedy dál a ujme se nás nějaká pracovnice letiště a odvede nás do patra na nějaké tajné záchody. Čekání si krátíme psaním prvních poznámek do deníku a pozorováním cestujících navlečených do Addidas soupraviček a lodiček na nohách paní a slečen všeho věku. Za malou vodu tady chtějí 3,5 USD….už abychom byly pryč! Posílám domů SMSku , že jsem v Moskvě a že už se moc těším,až v Moskvě zase nebudu ! Po téměř 3 hodinách ve 20:50 hod. m.č. startuje naše letadlo Airbus A330-300do Bangkoku. Letadlo je to pohodlné, máme místa u okna,kde jsou jen 2 sedadla ,takže nemusíme nikoho otravovat,když budeme courat,to je příjemné. Poletíme cca 10 hodin. Letadlo je plné ruských pasažérů letících se ohřát do Thajska. Před námi sedí 3 dámy ,které vyndají okamžitě z kabelek flašky whisky i se štamrdlátky a začne celkem obstojné vyprazdňování obsahu lahvinek. Do toho si lupnou svačinku i když jídlo na palubě normálně dostáváme,ale když se pije,musí se hodně jíst,tak asi proto. Docela se těším,že bude veselo,ale po půlce lahvičky holky usnou a je po legraci !!! Letíme přes noc, skouknu nějaký film,poslechnu trochu hudby,možná na chvilinku zdřímnu,když k ránu otevřu oko a Ája mi povídá “ koukni na to,co myslíš že to je “? A já bez váhání odpovím “ svítá ne“ ? a ona že ne,že je to Dilí. Opravdu září to město pod námi jako by svítalo. Na monitoru sledujeme trasu a opravdu pod sebou máme Dilí. Zanedlouho mi Aja ukazuje že jsme nad Varánásím a vidíme jasně Ganghu a kolem ní plápolající ghaty,kde pálí nebožtíky. Aja je celá u vytržení, protože Varánásí miluje. I tento pohled z výšky stačí,aby mi bylo jasné,že to musí být opravdu něco jedinečného. Ráda bych se tam někdy podívala. Aja říká,že kdykoliv řeknu ,že chci do Varánásí – jedeme !!! Tak jo

28.10.2010 Do Bangkoku přilétáme ráno a čeká nás 10 hodin čekání na spoj do Yangonu v Barmě. Čas si krátíme různě,letiště je velké a tak jezdíme z patra do patra,jsou tu restaurace, dala jsem si krevety na česneku s rýží – moc dobré to bylo, jsou tu obchody a tak to čekání celkem utíká. V 16:00 mám sraz v restauraci s Jitkou,která měla původně letět s námi,ale osud tomu chtěl jinak a tak změnila destinaci na Kambodžu. Krásně ji najdu ve společnosti spolucestující Míly,chvilku s nimi posedím,holky mně lákají na pivo,ale už jsem celkem grogy a trošičku prožívám krizi z únavy a tak odmítám . Konečně nadešel čas našeho odletu v19:20 do Barmy. Letíme se společností Myanmar Airways (letenku máme koupenou přes net z domova) a let trvá 1hodinu. Moc milý personál, všichni se nádherně usmívají (za 10 hod. letu s Aeroflotem jsme zapomněly, jak úsměv vypadá), dostaly jsme občerstvení a příletové lístky do Barmy,které je nutné vyplnit. V Yangonu na letišti proběhne všechno bez jediného problému a už na nás čeká personál z hotelu Mother Land Inn s cedulí, kde je napsáno Alena. Měly jsme rezervaci opět přes net z domova. Vylezeme z letištní haly a přivítá nás teplo a řev cvrčků . Do hotelu přijíždíme kolem 22. hodiny a protože o nás věděli,tak celkem rychle máme pokoj. Požádáme je ještě,jestli by nám zajistili letenku z Yangonu do Mandalaye . Prý to nebude problém a ráno nám řeknou. Je to hotel kde se ubytovávají hodně batůžkáři, taky že jsme ho vybraly podle Lonely Planet, kde měl dobré reference. Jsme celkem unavené a tak dáme sprchu a padáme do postele jako mrtvoly.

29.10.2010 – Yangoon – ráno jsme si daly kávu (Aja má sebou ponorný vařič,protože káva v Barmě prý není nic moc) a slivovici. Jdeme na snídani,která je v ceně ubytování - 16 USD dvoulůžák /noc. Jídlo je jednoduché,toasty,máslo,džem, nebo vaječná omeleta , čaj a káva. Ochutnávám kafe a není vůbec špatné. Najíme se a jdeme na recepci zeptat se na letenku. Volají na letiště a letenka je na zítra v 10:30 za 88USD. To je skvělá zpráva. Zjišťujeme,že to takhle tady funguje asi bez problému,že nám v hotelu zajistí, co potřebujeme,to je ohromná úspora času. Zaplatíme tedy letenky a objednáváme hotelové taxi do města za 1500 kyatů, kde v první řadě musíme vyměnit na černém trhu dolary za kyaty ( čti : čáty) a proč tímto způsobem? Jednoduše proto, že ofiko kurz v bankách je 1 USD = 8,9 kyatů a na černém trhu je to 1 USD = 860 kyatů …. ne, ne nepřepsala jsem se.!!!Takže se necháme odvézt k hotelu Central, kde je prý nejlepší peníze vyměnit někde u klenotníků. Jakmile vylezeme z auta,lapí nás chlápek a jestli prý potřebujeme vyměnit peníze. Tak ať nás někam zavede vede nás do temných uliček, kde v jedné z nich přijdeme k chlapíkovi, kterej tu sedí na jakémsi pódiu v tureckém sedu,nabídne nám čaj,kterej nechceme a začne dohadování kurzu a domluva, kolik chceme vyměnit dolarů. Ptá se,jestli máme nové bankovky, koukne na ně a je to prý O.K. a tak nám začne vydávat balíky kyatů po 100.000.- přegumičkováno, moc se mi to ani nechce přepočítávat . Každá měníme 400 USD za kyaty . Dostáváme 350 000.- kyatů a je nutné to přepočítat. Tak jo přepočítáme, souhlasí a můžeme jít do víru barmského života. Chlápek, který nás zavedl za směnárníkem se nás drží jako klíště a kam prý chceme jít. Říkáme mu , že do Sule Pagody a prý je to kousek a že nás tam dovede. No jasně, bude chtít provizi. Ale je nám jasné, že provizi dostal od překupníka a tak mu dáváme jen drobné a je spokojený. Ještě vysvětlení k těm penězům. V Barmě budeme potřebovat jak dolary , kterými se platí vstupy na památky , do oblastí ,hotely, některá doprava a podobně. Tyhle peníze jdou většinou všechny vládě. Budeme se snažit dát co nejvíc místním lidem,kteří by z těchto peněz absolutně nic neměli a to se dá udělat jediným způsobem. A to tak,že se budeme snažit jíst a najímat si dopravu u soukromníků i když tady se to poznává jen hodně těžko. Ale v zásadě platí, že platby v kyatech se dostanou k lidem. Projdeme si Sule Pagodu a už chvátáme do Shweagon Pagody. Podle mapy by to nemělo být daleko a rozhodujeme se, jestli si vezmeme rikšu, nebo půjdeme pěšky,když v tom se přimotáme do ulice,kde jezdí místní autobusy. Jeden zastaví a naháněč visící z otvoru, kde by jistě měly být dveře, na nás něco křičí,asi abychom nastoupily. Copak víme, kam to jede ? A tak se ptáme, jestli jede ke Shwe Paya a prý jo. Tak nastoupíme a to je teda šrumec za 200 kyatů (cca 4 Kč) můžeme jet. Jakmile nastoupí tolik lidí, aby se vyplatilo odjet, vyrazíme na cestu. V tom do busu naskáče několik prodejců všeho možného, od vařených křepelčích vajíček po tygří masti několika druhů, proloženo šicími potřebami cukrovinkami, košťaty a podobně. Tohle všechno se děje za překřikování prodejců, naháněčů do autobusů , kupujících a neustálého troubení všeho, co má kola a klakson. A protože autobus ani nemá okna, tak se tyhle všechny zvuky promísí a je z toho docela slušný rambajs. Za pár minut na nás volají ( celej autobus ví, že ty dvě běloby jedou do Shwe ) že máme vystoupit. Takže první zážitek z MHD máme za sebou Vystoupíme a všichni nás navigují,je jim jasné,kam asi jdeme a my opravdu jdeme k té velké Shwe. Procházíme uličkami, kde je spousta obchůdků pro monky (mnichy) s různými barvami a kvalitou mnišských rouch a jiným příslušenstvím. Obchůdky kde se prodávají všechny ty zvonečky a vonné tyčinky, mály (kuličky z vonného dřeva nebo kamenů) pro odříkávání mantry , sošky Buddhů a různé jiné obětiny včetně obrovského množství čerstvých květin do chrámu.
Vstup na schodiště vedoucí na Shwedagonskou pagodu hlídají dva velcí čintejové , děti nám tu nutí igelitové sáčky na boty,protože do všech svatých míst se musí jak jinak,něž bosky….jasně za to chtějí nějaké ty drobné. Z každé světové strany vede jedno schodiště…každé v jiném stylu…jezdí tam i eskalátor .
Jdeme schodištěm,které je z obou stran lemováno obchůdky se spoustou potřebných věcí s Buddhistickou tématikou pro věřící ale taky pro nás, pro turisty ,ale bohužel se sem vtírají mnohdy i věci z Číny ,dá se tady koupit spousta suvenýrů,když se rozhodnete to tahat po celé Barmě už tady odtud :-), což my dvě tedy považujeme za nutné,mít suvenýr právě ze Shwe Pagody!!! Potkáváme tu velké množství mnichů,které není možné přehlídnout a na nás působí hodně atraktivně a fotogenicky,takže jak se objeví někde v dohledu mnich,automaticky nám letí ruce na foťáky a jsme k neudržení .
Asi v polovině schodiště si musíme zaplatit vstup do areálu 5 USD a něco za foťák,myslím že 1 USD,ale už to přesně nevím. Pokračujeme nahoru, jsme nadšené a natěšené. Konečně jsme nahoře a ocitáme se v překrásné atmosféře plné ticha, čistoty a neskutečné architektury. Bílá dlažba, kterou naruší jen sem tam pruh černých dlaždic., které jsou v žáru slunce rozpálené, člověk se jim velmi rychle naučí vyhýbat a spousta zlata, bílé barvy a barevných sošek ….to je můj první dojem. Procházíme se v úžasu nad tím vším, máme plánek, kde jsou zakresleny nejvýznamnější objekty, ale spousta jich tu chybí. Je toho všeho neuvěřitelné množství , občas si z toho všeho sedneme na zadek – doslova- a Aja mi z jejích poznámek sděluje o co se vlastně jedná, trochu historie a podobně. Spousta lidí tu jen tak posedává i pospává, v tichosti se modlí a uctívají různými způsoby své Budhy a Naty (bohy). Třeba se polévá Buddha - tolikrát, kolik je Vám let + ještě jednou navíc… Barmánci mají narozeniny každý týden-podle dne narození.
Areál je udržován, je zde neuvěřitelně čisto a vše se blýská , mniši (monkové) jsou velice přátelští a rádi si povídají. Odhadem je v Barmě něco kolem 700 tisíc mnichů. Přichází tady poprvé na řadu také mapa a fotky z domova,aby si udělali představu, odkud ty dvě ženský vlastně jsou. A konečně přicházíme k té velké Shwe jak ji Barmánci s oblibou zkráceně nazývají .
Shwedagon - největší a nejdůležitější barmská pagoda - celá pokryta zlatem, v hlavici (HTI) pagody je 5448 diamantů,2317 rubínů,safírů a perel, na vrcholu koruny jeden 76karátový diamant, kolem 1065 zlatých zvonečků, které je neustále slyšet cinkat ve větru-tento kus má prostě nevyčíslitelnou hodnotu. Výška pagody je 98 m, její stáří odhadováno na 2500 let Dalekohledem lze sledovat vrchol pagody, osázený pravými drahokamy.
Celý areál byl několikrát stižen zemětřesením a byl mnohokrát opravován a renovován .
Je symbolem Yangonu a vlastně i celé Barmy, je zde prý zazděno víc zlata a diamantů, než je zlatých rezerv ve všech bankách světa a význam má výrazně náboženský, je to nejsvatější místo v celé zemi a areál má rozlohu 5 ha…je to místo krásné a pohodové…luxusní veřejné prostranství, areál je plný věřících, malých i velkých v denním žáru se vše třpytí nepopsatelným leskem, celý areál na Vás udělá obrovský, nepopsatelný dojem ….pro buddhisty je nejposvátnější ze všech buddhistických svatyní v zemi a každý buddhista touží ji alespoň 1x v životě navštívit. Hlavní stúpu obklopuje neuvěřitelné množství pavilónků,soch, svatyň, chrámů a v tomto areálu jsme strávili asi 7 hodin.. a stále je co obdivovat, nad čím žasnout - je zde mnoho zvonů i zvonků…tluče se do nich dřevěnou palicí, …vždy 3x a všude samý Buddha. Tady mi to ještě nevadí,ale přijdou chvíle,kdy se z toho málem zblázním - je to fascinující, neuvěřitelný počet Buddhů!!!! malé pavilonky, kde se poléváním vodou uctívají jednotlivé dny(reprezentované zvířaty) v týdnu, dle data narození .Mezi nimi je stupa, která symbolizuje 8 dnů v týdnu - v Myanmaru uznávají 8 dnů na rozdíl od našich 7, ale naštěstí jen tak, že středu rozdělují na dopoledne, kdy se narodil Buddha a odpoledne. Je zde Obrovský sedící Buddha, který je ovíván obrovským vějířem, 4 vzácní Buddhové na každé ze světových stran, hvězda na zemi, do které když se klekne a dívá se na pagodu, tak se splní přání, které si člověk přeje, Buddha dělající zázraky a další a další zajímavosti .

Turistů je tu pomálu,ale i tak najednou zaslechnu češtinu a slova: „česká vlajka na batohu,to no by mohla být Milena ??? “ nevěřím svým uším !!!!! potkáváme se s klukama., –jedním z nich je Martin ,se kterým jsem si psala před cestou na Hedvábné stezce , kde jsem sbírala informace o Barmě a jeho spolucestovatel -sorry ,ale jméno mi vypadlo - a jako poznávací znamení jsem hlásila Českou vlajku na batohu- neuvěřitelný. Prohodíme pár slov a slíbíme si,že až se zase potkáme někde v Barmě,dáme pivko. (už jsme se nepotkali )

V areálu se lze schovat i do stínu v různých místech ať už ve svatyních,nebo pod korunami posvátných stromů BO ,je vedro,máme kliku na počasí,je překrásný den , na focení ideální .
Ještě se potouláme po okolních cestičkách pod pagodou,než začne zapadat slunce a narazíme na ubytovnu monků (mnichů) – a něco o nich: Předpokládá se, že každý muž by měl nejméně dvakrát za život vstoupit do kláštera a strávit tam určitou dobu. Ta může být různě dlouhá, nejkratší se pohybuje okolo jednoho týdne. Do kláštera muži vstupují jednak ve věku od 8 do 15 let a po druhé v dospělosti. Jinak se uvádí, že v Myanmaru je okolo 0,5 milionu mnichů, údaje z různých zdrojů se značně rozcházejí. Muži nosí roucha červených barev, ženy, které mohou také být mniškami, nosí roucho růžové barvy.
Mniši každé ráno vychází z kláštera s miskou, do které jim lidé během jejich procházení městem či vesnicí dávají jídlo. I nejchudší rodina daruje jídlo, i kdyby to měla být jen lžíce rýže. Dávaní jídla mnichům, přispíváním na pagody a dalšími způsoby si lidé „zajišťují“ šanci na lepší život po smrti až dojde k dalšímu převtělení.

už z dálky je slyšet jejich monotónní odříkávání buddhistických textů. Zní to jako by byl na blízku ůl Dojdeme po zvuku až k ubytovně, ptáme se nesměle ve dveřích,jestli můžeme dál, jsme zvány a můžeme i fotit,což je pro nás povel uchopit foťáky a cvakat. Monkové (mniši) se rádi fotí,ostatně jako všichni Barmánci. Děkujeme a vracíme se k velké Shwe .
Začíná padat slunce a velká Shwe dostává teplou barvu měnící se do oranžova a s touto dobou také roste počet věřících, kteří stále ještě přicházejí a oddaně hledí na pagodu s rukama sepnutýma a odříkávajíc své modlitby. Při západu slunce má neuvěřitelnou atmosféru ,která i mně donutí si sednout mezi věřící a zamyslet se sice po svém,ale o to upřimněji nad tím, jak moc jsem bohatá,že jsem tohle mohla vidět a vzpomenout na všechny mé blízké,kteří tu nemohou být se mnou a cením si té chvíle.

Udělám posledních pár fotek ,nohy necítím,vždyť jsme tu strávily neuvěřitelných 7 hodin!!!
Cestou dolů cítím v chodidlech jehličky,ale to nic……bylo to nádherné .

Cestou ze Shwe si na ulici koupím aspoň 2 vařené kukuřice,protože jsem celý den nic nejedla a je pokročilá doba,kdy Barmánci po setmění zavírají krámy a jídelny a tudíž už nestihneme nikde jídlo. Vezmeme si taxi a jedeme do hotelu. Jednu kukuřici jsem snědla,druhou dala žebrajícím dětem jakmile jsme vystoupili u hotelu z taxiku,ještě se o ni málem poprali i slzy tekly … že jsem jich nekoupila víc kdo to mohl tušit,že blbá vařená kukuřice by mohla mít takovou cenu !!!!
Padáme do postele, nohy necítíme, ale jsme plné dojmů ze Shwe, lidí, atmosféry. Zítra odlétáme na sever do Mandalaje.

30.10. – odlet s Yangon Airways do Mandalaje
posledního hlavního město Barmy, předtím než ji převzali Britové
Ráno po snídani – která je v Barmě vždy v ceně za noc v hotelu – v 8:00 odjíždíme taxikem na letiště za 5000 K. Let má cca 1 hod. zpoždění,což je nám v tuto chvíli naprosto jedno,nikam nechvátáme a tak si užíváme na letišti atmosféru pozorujíce lidi,kteří s námi poletí . Každou chvilku se nás někdo zeptá odkud že jsme a kam máme namířeno. Let potrvá cca 1,5 hodiny s mezipřistáním v Hehu.
Při příletu na Mandalajské letiště čekáme na krosny,které nám dali do zavazadlového prostoru jen my dvě a ještě nějaká mladá Číňanka – turistka. Letištní hala zeje prázdnotou. Číňanka se nás ptá,kde chceme bydlet a jestli si nevezmeme taxi dohromady. Klidně. Jede s námi do hotelu,který máme vytipovaný z LP a dělíme se o náklady. Hotel je bohužel obsazen a tak nás řidič veze do jiného. Tam už jsme úspěšné. Bereme pokoj v hotelu ET na 4 noci za 14 USD na noc za dvoulůžek, takže platím 28 USD za noc se snídaní za sebe. Výborně.!!! Po sprše a kávě se rozhodujeme, že si vezmeme rikšu a pojedeme se podívat na Mandalay Hill. Sejdeme do recepce a tam už neomylně postává rikšák a prý kam chceme. Dohadujeme cenu na zmíněný kopec nad městem. Potáhne nás dvě chudák za 4000 K přes půl města. Je mi hanba za tu cenu, ale pro něj jsou to dobré peníze - “ lucky money“ a tohle „LAKY MANY“ uslyšíme v Barmě milionkrát Tak tedy jedeme. Velká část cesty probíhá kolem hradeb Mandalajského královského paláce - nenavštívily jsme ho, údajně neskýtá nic pozoruhodného, hradby jsou přes 3 km dlouhé, hradby 8 m vysoké a okolo příkop široký 70 m.Za celkem hustého provozu,kdy mám mnohdy třeba náklaďák až na kolenech (sedím vzadu). Smrad a prach,ale všichni na nás mávají a přátelsky se smějí. No jsme přece v zemi úsměvů. Ale jakmile odbočíme z hlavní silnice, je to mnohem lepší. Z rykši je krásné pokoukání. Dorazíme k jednomu ze vchodů na Mandalay Hill, který střeží dva čintejové. Čintejové jsou mytická zvířata, napůl lvi a napůl draci a střeží většinu významných míst v Barmě. Domlouváme se na hodinu odjezdu, náš rikšák na nás bude čekat. Zouváme pantofle a vydáváme se směrem vzhůru. Je odpoledne a horko. Nohy ještě nepřestaly bolet ze Shwe Pagody a už jim zase dáváme zabrat. No nic se nedá dělat. Aja vyčetla v LP,že by tu měl být někde eskalátor,kterým bychom se mohly popovézt. Ptáme se,ale nikdo nám asi nerozumí a ukazují stále nahoru. No tak šplháme. Cestu nahoru lemují i kamenné lavičky a jsou na nich vytesány buddhistické texty v jazyce páli. Schodů jen a jen přibývá, nebere to konce. Sem tam dojdeme ke krámku se suvenýry, nebo s občerstvením. Voda se dá koupit všude i Cola a různé chipsy a podobně. Blízko vrcholu je velká socha stojícího Buddhy, stojí tváří ke Královskému paláci a tímto směrem ukazuje rukou, podle legendy předpověděl, že tam bude stát město Když konečně dorazíme na samý vrchol (230m),jsem v úžasu - je zde vystavěn nádherný palác . Vše vykládáno zrcátky a tyrkysově modrými střípky do nádherné mozaiky. Pochopitelně tady nechybí spousta Buddhů,ale jsou tu i natové a animistické výjevy . Mezi tím vším mniši od malých kluků po dospělé muže v té krásné červené a oranžové barvě a to vše za neskutečného třpytu a čistoty tohoto místa s nádherným výhledem na Mandalay. Je tady prý jedinečný pohled na město s řekou Irrawaddy v pozadí a nechybí ani legendární Mandalayská věznice,kde si opykává trest kdoví kolik politických vězňů . Prý si nemáme nechat ujít tento pohled při západu slunce,tak si na něj počkáme. Něco se tu filmuje a skupinka mnichů se s námi chce vyfotit a tak to my zase rády Západ slunce nám trošku pokazil mrak. Zjišťujeme, že eskalátor tady opravdu je, ale na schodišti z jiné světové strany než jsme si nechaly dole boty. Takže se musíme dolů vrátit zase pěkně po svých. Rikšák na nás trpělivě čeká a veze nás k hotelu už za naprosté tmy. Dorazíme a jdeme se najíst o ulici dál do jídelny na ulici. Dáváme si nějaké kari s rýží a pivo značky Mandalay. Je fakt moc dobré. Vrátíme se na hotel za klapotu generátorů, protože je jak jinak, vypnutý proud. Elektřina v Barmě funguje jen někdy, občas. Její omezování a vypínání má na svědomí vládnoucí režim, který prý často takové přerušování dodávek elektrické energie využívá k nátlaku na domorodé obyvatelstvo, případně i k trestání za jejich nesouhlas s vládou a vládními kroky. To nás bude provázet celou Barmou. Prostě večer se vypíná elektřina. Přes den to ani nezaznamenáváme, protože na hotelu nejsme, ale večer to pociťujeme skoro denně. Ulice jsou osvětlené jen pár zářivkami, které naftové generátory utáhnou. Chodníky jsou ve stavu, že není radno se po tmě po nich nějak extra procházet,sem tam díra,je to o hubu.
Dojdeme na hotel a domlouváme si na další dny auto (malou dodávku Mazdu) s řidičem, který se jmenuje Fatty a bude nám dělat společnost další 3 dny. Smlouváme si s ním co všechno budeme chtít vidět a čas na ráno po snídani v 8:30 hodin.
Jdeme spát, máme toho celkem dost.

31.10. – celodenní výlet po okolí Mandalaje
Vstáváme v 6:30, první co uděláme, že si dáme slivovici, pak Ája vaří kávu a dělá Fattymu itinerář, aby věděl kam nás zavézt,co chceme určitě vidět a jdeme na snídani,která se podává v patře v jídelně. Mají tady svůj oltář, který vlastně najdete v každé domácnosti. Snídaně je klasika, máme na výběr: vaječná omeleta, nebo pečivo s máslem, džem,čaj nebo káva a určitě nechybí nějaké ovoce, většinou jsou to banány. Je tu s námi jedna evropská rodina s dětmi a starší pán taky turista. Jinak nikdo. Najíme se a už na nás čeká Fatty s umytou Mazdičkou. Zalezeme si dozadu na korbu, kde jsou dvě lavice pod stříškou. Je odtud krásně vidět a těším se,jak se bude dát i fotit za jízdy ……. OMYL Fatty s námi vyrazí celkem velkou rychlostí přes město plné aut, smogu a prachu. Oči štípou, ale neodoláme a stejně fotíme a to doslova všechno. Je mi jasný, že fotky nebudou stát za nic v tý rychlosti,ale nemůžu si pomoct Dorážíme na první zastávku a to je městečko Inwa, ke jsou velké sochy Buddhy ležícího a stojícího. Pak navštívíme stříbrnickou dílnu – stříbrnictví má v Mandalaji dlouhou tradici a historii. Potom zajedeme do mnišského kláštera Maha Ganayon Kyaung - jeden z 50.000 buddhistických klášterů žije zde přes 1000 mladých mnichů, je zde centrum mnišských studií, vládne zde přísná disciplína, kde počkáme na vydávání jídla mnichům. Je to obrovský zážitek, vidět řady mnichů, jak mlčky se skloněnými hlavami s miskami v rukách kráčí pro jídlo uvařené z darů,které dostali při ranní obchůzce ulicemi. Každý chce mít dobrou karmu a tak daruje určitě každý Barmánec denně jídlo,nebo peníze,ale většinou jen jídlo.
Taky tu čekají spousty lidí, aby mohly mnichům rýži vydávat…to může každý. Mniši se společně se v jídelně najedí, oběd je posledním jídlem dne…dostávají i moučník nebo zmrzlinu.
Tady je docela hodně turistů, hlavně těch,které sem navezou cestovky autobusy. Poté nás Fatty zaveze do tkalcovské dílny, kde se vyrábí pěkně ručně na tkalcovských stavech nádherná díla z hedvábí. Pracují tu ještě děti a v některých dílnách kolem kterých procházíme stojí ve dveřích hlídač, hlavně aby ty děti při práci nikdo nefotil !!! Asi vědí proč Pokračujeme na Sagaingskou horu, kde je zase jak jinak na vrcholu, kam je třeba bosky vyšplhat po nekonečném schodišti, vystavěn honosný klášter. Posílám Áju samotnou , rotože mně bolí koleno. Procházím se dole po okolí, pozoruju nádherné motýli a vejdu i do mnišského kláštera a projdu se po zahradě. Když se Ája vrátí,vypráví,že byl ze shora nádherný výhled …..no já to neviděla,ale třeba dostanu od Áji posléze i fotky .
Pokračujeme k řece Irrawaddy, kde přeplujeme loďkou na druhý břeh a podnikneme cestu na koněm tažené bryčce po ostrově, kde bývalo kdysi královské město. Ale než vůbec k řece dojedeme, necháváme si zastavit na silnici,kde kolem žijí místní lidé a je vidět,že to jsou celkem chudáci. Potřebujeme mezi ně a tak velíme Fattymu stop. Jakmile auto zastavilo, okamžitě se seběhli děti,ale i dospělí a natažené ruce prosí o nějaký dárek. Nemám sebou nic jen sáček žvýkaček a nějaký zavírací nůž. Tak to dávám Fattymu,aby to dětem rozdal, ale neumíte si představit ty prosebné pohledy z tváří natřených tanakou a natažené ruce pro blbou žvýkačku. Pláč těch,na které se nedostalo …..Tohle asi nerozdýchám. Slzy se mi derou do očí a lituju, že jsme zastavili. Nožík dávám nějakému muži, který se připletl mezi děti a taky by něco rád dostal. A prosíme Fattyho, aby už snad raději odjel. Odjíždíme a děti za námi ještě kus běží a mávají. A to ještě netuším, co nás čeká.
U řeky Irrawaddy Fatty zastaví,dáme si tu studenou Colu než přijede loďka. Mezi tím se seběhnou zase děti a tyhle prodávají cetky. Už nic nechci, to bych nedělala nic jiného, než nakupovala a kdo to potáhne. Ale jsme nenapravitelné !!! Neprozřetelně jim říkáme svá jména a odjíždíme přes řeku na projížďku po &#8222 ;městě klenotů“ Přejíždíme na druhý břeh, kde nasedáme na bryčku taženou koněm a vydáváme se po cestě,která mnohdy vypadá,jako opravdu ve středověku,kdy mám pocit,že ani projet nemůžeme a nebo, že se svalíme ze břehu přímo do řeky. Hned při najímání bryčky se k nám přihrnou děti s cetkami, ale tady už jsou vybaveni….mají kola a na těch za námi pojedou, dokud něco nekoupíme. Jedna dívenka je obzvlášť vytrvalá a jede za námi cca 5 km. Kupuji od ní barmskou dýmku, to prostě jinak nejde tady jsou prodejci vycvičeni k vytrvalosti a hlavně….jsou to děti a když vidíte,co jsou schopni udělat,jen aby něco prodali …… A proč jsme vlastně tady? Co je Inwa ?
Ava (Inwa) se nachází 20 km jihozápadně od Mandalay. Byla založena na řece Irrawaddy v roce 1364 králem Shan Thadominbya a status královského města si podržela téměř 5 století až do vzniku města Amarapura. Inwa byla přes 400 let hlavním městem opuštěno bylo 1842…dnes je to ještě pořád skoro středověk. Královský palác se nedochoval a na jeho místě se dnes pěstuje rýže a lze tu vidět bujnou přírodu a venkovský život, který si jen těžko dokážete představit. Najdete tady klášter Bagaya postavený z teakového dřeva, který má nádhernou atmosféru a k hlavním turistickým zajímavostem Inwy patří strážní věž Nanmyint a pak ještě třeba Maha Aung Mye Zan - dnes známý jako Me Nu Okkyaung - zděný klášter r. 1822. Až sem za námi jedou na kolech ty dětičky, aby nás provedli po klášteře a prodali něco ze svých košíčků. Je to náročné odolat a nekoupit. Tady naše cesta po Inwě končí, dojedeme na břeh řeky a počkáme na loďku ….vracíme se k autu a Fattymu. Tady už ale na nás čekají děti,které znají naše jména a volají „Alena, Mili……kup ode mně něco“ ach jo………

Pokračujeme na Amarapuru -U Beinův most nejdelší teakový most na světě 1208 m dlouhý - Leží přibližně 11 km jižně od Mandalaje. V době vlády dynastie Konbaung byla Amarapura hlavním městem.
K mostu dorážíme na poslední chvíli před západem slunce a hned na nás najíždí prodejci. Chvátáme a říkám jim, že až cestou zpátky se podívám na zboží ….. a dojde tu mezi námi k nedorozumění v komunikaci. Ája říká,že už z vody na loďce nestihneme podle Fattyho západ slunce a tak si v klidu na mostě fotím,když v tom přiběhne Fatty a honem,že mám chvátat na loďku. Když přiběhnu,vidím Áju už sedící v loďce, jak je naštvaná, ale já jsem tedy taky naštvaná, že s Fattym utekli a já nic nevěděla. Nakonec to dobře dopadlo a vše jsme stihly. Západ slunce byl neskutečně krásný z vody s pohledem na most,kde korzovali místní a mniši a při západu slunce se jevili jako siluety v té červené záři. Krásný moment pro fotky. Projížďka je nádherná a za tmy vystupujeme na břeh,kde už na mně čeká holčina s těmi náramky z melounových semínek. Pane bože taková práce za pár šupek a ta vytrvalost,ta se musí ocenit !!! Kupuju od ní 3 kousky za prvé se mi líbí a za druhé dokážu ocenit ruční práci že !!!! Za tmy se vracíme na hotel,domluvíme s Fattym na ráno odjezd a aby nám koupil na pozítří lístek na loď na výlet do Mingunu. Jdeme na večeři do už známé jídelny. Chtěla bych se spojit nějak s domovem, ale internet vláda zablokovala protože budou volby, telefon nám tu nefunguje,žádný nám dostupný operátor tu nemá pokrytí,takže smůla

1.11. Mandalay – celodenní prohlídka- roztloukání zlatých plíšků, Paleik, kamenictví , Mahamuni Paya, Teakový klášter, zeleninový trh

Ráno po snídani už na nás čeká Fatty a na korbě Mazdy máme pověšeny krásně voňavé kytičky,no to je pozornost !!! Moc milé. Vyrážíme tedy vstříc novým zážitkům z našich Barmských dnů. Přijíždíme do výrobny zlatých plíšků. Tyhle opravdu zlaté plíšky jsou vlastně jen tenoučké folie,kterými věřící polepují sochy Buddhů,nebo kameny na některých tomu určených místech. Ta výroba spočívá v tom, že chlapi s velkými kladivy vážícími prý 6 liber (ani nevím, kolik je to kilo) buší do zlatých plátků vložených napevno mezi bambusový papír do vrstvy asi tak 7 cm silné – jakési kostky, aby z nich udělali ty tenoučké plátky. Každý rozklepaný plíšek se pak dělí na cca 6 menších kousků a opět se proloží bambusový papírem a proces pokračuje. Finální bušení trvá 6 neuvěřitelných hodin, při kterých se bouchači pochopitelně musí vystřídat. Je to nepředstavitelná dřina a nechápu, proč to nedělají na nějakém lisu. Ale prý je to dobře placená práce….no nevím. Zlaté folie pak děvčata v místnosti - (kde nesmí ani fouknout a bylo takové vedro, že se mi až dělalo mdlo) - krájela zlaté lístky na čtverečky o hraně asi 3,5 cm a skládala je mezi dva papírky. Ten jeden zlatý lístek je neskutečně tenký, jen několik setin milimetru. Sám o sobě nemá proto prakticky žádnou váhu, a v žádném případě ho nemůžete nějak vzít do ruky,protože se vám okamžitě nalepí na prst a už je nepoužitelný.

Pokračujem na Paleik - hadí stúpa
Chrám byl založen v roce 1974, když se jeden buddhistický mnich staral o staré pagody, uvnitř našel dvě velké krajty omotané kolem sochy Buddhy. Mnich je poslušně odnesl do džungle a vrátil se k čištění pagody. Ten den, byly krajty zpět, a třetí se připojila. Pokaždé, když mniši odnesli krajty do džungle, tak se vrátily. Nakonec mniši shledali hady jako svaté, a začali věřit, že reinkarnovala duše Buddhy v krajty Mniši přestali hady vracet do džungle a začali se o ně starat. 3x denně je koupou a 1x za 3 dny je krmí. Po koupeli se krajty neomylně vracejí samy k soše Buddhy.
Koupání začne asi tak za hodinu a tak nás Fatty popoveze kousek dál, kde v okolí hadí stúpy je 325 stúp různého věku. Některé se už rozpadají (Staré stúpy se v Barmě neopravují tím se nezíská dobrá karma… stúpy se staví nové, to vede k zásluhám) pasou se mezi nimi krávy a pěstují se tu houby na slámě. Ale nikde nikdo, natož turisti a tak je tu krásně. Z jedné staré stúpy vyleze starý mnich a zve nás dál . Žije tu jako poustevník , skromně a sám. Necháváme mu tu peníze a jdeme dál na procházku. Vůbec se mi odtud nechce, ale Fatty velí,že je čas,tak nasedáme a jedeme na to koupání- probíhá každý den v 11,00 hodin…1x za 5 dnů také krmení (na to jsme štěstí neměly). Krajty jsou velmi uctívány a lidé na ně pokládají peníze. Proudí sem hodně věřících, mnichů i mnišek a je pro ně velkým darem, když mohou vykoupanou krajtu osušit ručníkem, zájem je opravdu velký. Padla mi tu do oka jedna rodinka s malým dítětem, pořád po mně pokukují a tak je požádám, jestli si je smím vyfotit. Ochotně (a zdá se, že na to čekali) se postaví a pózují pro fotku. Poprosím Áju, aby mně vyfotila s nimi taky a slíbím jim,že jim jednoduše fotku pošlu. Fatty si od nich bere adresu a domluvíme se, že já pošlu fotky Fattymu a on pak následně jim. Fotky jsem poslala, snad se k nim dostanou. Když odjíždíme, celá rodina nám jde zamávat, narychlo jim ještě z auta podám peníze a na ty jejich oči nikdy nezapomenu. Opatrujte se tu !!!! a bay bay ;-)

Fatty nám staví v ulici, kde se vyrábí mandalajské výšivky, tuhle práci já dokážu ocenit a tady obzvlášť, je to precizní práce hodná obdivu. Také se tu vyřezávají marionety , ty mají v Mandalaji tradici. Mají tady jak staré kousky, tak už ty nové a je to opravdu radost se na ně koukat.

Pokračujeme do ulice kameníků,kteří tu v neuvěřitelném množství tesají sochy Buddhů a tady mně napadá,že to snad ani není možný, tolik soch někam umístit,ale jak bude naše cesta pokračovat,pochopím Je tu všudypřítomný jemný bílý prach (začínám mít vážné obavy o foťák, ale ten ještě v Barmě dostane mnohokrát zabrat,protože cesty jsou prašné) a je tu ze všech koutů slyšet brusky a kladiva, práce a život tady je neuvěřitelný. Vždyť musí mít z toho zaprášené plíce !!??? A děti mezi tím….nějak nechápu. Jsou tu mezi kamenickými dílnami i výrobny nádherných hti , které se dávají na vrchol pagody.

A pokračujeme k Mahamuni Paya -nejuctívanější Buddhistická svatyně v Myanmě…kdo tady nebyl, jako by ani v Barmě a Mandalaji nebyl.
Patří k nejposvátnějším místům ve městě s obří sochou Buddhy, socha je 4 m vysoká, odlitá z bronzu, kterého věřící, (pouze muži), pokrývají tlustými nánosy zlatých lístků. Každé ráno Buddhovu sochu mniši čistí. Buddha je polepený zlatými plátky natolik,že má tělo zdeformované,jen hlava zůstává uchráněna-symbolizuje,jak se lidstvo mění k horšímu. V komplexu se nachází i šest pozoruhodných khmerských soch, ukradených z Angkor Watu v Kambodii a údajně třením příslušné částí těla sochy, vyléčíte svůj určitý neduh,. Třela jsem jim levé koleno,aby mně to moje přestalo bolet a musím říct, že to nefunguje a nebo tomu jen prostě málo věřím? V jedné z chodeb ke svatyni mají své „kanceláře“ věštci a jako super suvenýr nám připadá mít zápisy věšteb na palmových listech ….. tak máme Věštění hraje v Barmě nemalou úlohu, vídali jsme pojízdné věštírny a vždy se kolem mačkalo dost lidí,aby si nechali věštit. Dokonce ve vládě má své místo i věštec a není to role podceňovaná a ledajaká, má dost velký vliv na dění v zemi.
Přilepí se na nás jeden mnich – samozvaný průvodce – a vodí nás po pagodě a vykládá nám všechno možné, ale jen to, co se můžeme dočíst v LP. Ve finále si řekne o peníze,což nám u mnicha přijde nepřijatelné a trošku nás naštval. Tak mu Ája říká,že mu dáme už nevím kolik to bylo a on že je to málo !!! Tak nedostal nic. A mimochodem…..jak procházím různé fotogalerie turistů na internetu, jeho tvář nacházím téměř všude. Asi známá firma

A už máme s Fattym dojednáno jen že nás zaveze na hotel a pojedeme přes velký trh. Jenže cestou zahlídneme mnišský klášter a necháváme si zastavit. Jdeme se k mnichům podívat,co právě dělají. Vejdeme přes bránu a nikdo si nás ani extra nevšímá,jen občas zaslechneme smích a to spíš takový stydlivý, než jiný. Nahlídneme do jedné učebny,kde se mniši povalují různě po zemi a odříkávají buddhistické texty . Opravdu si nás nikdo nevšímá a máme pocit,že opravdu asi rušíme a tak mizíme ,ale jistě nějakou tu fotku máme. Pokračujeme dál směr hotel,ale ještě se zastávkou u Ma Soe Yein Nu Kyaung,což je starý teakový klášter, kde je nádherné světlo a božská atmosféra.
Pár fotek a pokračujeme dál na trh, který je opravdu obrovský. Tady se necháme vysadit a posíláme Fattyho domů, že se vrátíme k hotelu už samy a pěšky. Ještě nám vysvětlí cestu a zmizí nám z očí. Možná je velmi rád,že už se nás pro dnešek zbavil Trh je nádherný !!! Je tady tolik barev a vůní z koření a smažených dobrot, ale i zápachu třeba ze sušených ryb a pasty z rozleželých ryb. To vše sem patří. Trh má svůj specifický zvuk, který vzniká různým překřikováním prodejců a kupujících. Procházíme se a pozorujeme ten šrumec , fotíme a zvídavě okukujeme různé plody rostlin a vůbec mnohdy ani nevíme co to je a netušíme , na co se to používá. Zeptat se, je marné, ne že by vám neřekli co to je,ale řeknou to barmštinou, takže nevíte zhola nic. To ale vůbec nevadí, stačí se jen dívat. Narážíme tu i na smažené velké cvrčky a docela bych ochutnala, ale nějak nenacházím odvahu. Ještě prostě nemám hlad. Ale holčička od vedle si se 100K přiběhne a dostane 5 cvrčků. Začne jim okusovat nejdříve nožičky a pak ho slupne jako malinu a ještě se olízne, takže to musí být dobrota, ale ani to mně nepřesvědčí. Jdeme si koupit nějaké ovoce a to bude naše dnešní večeře. Na hotel se vracíme ulicemi Mandalaje a začínám se cítit tady skoro doma

Tady udělám malou vsuvku a řeknu něco o barmské kuchyni: Pokud se kuchyně týče,tak Barmská kuchyně je zajímavou směsí barmských, monských, indických a čínských vlivů. Základem každého barmského jídla je rýže, ke které se podávají různá karí, nejčastěji z ryb, drůbeže, krevet a skopového. Barmánci jedí velmi málo hovězího a vepřového masa, neboť jídla z hovězího jsou nepřípustná pro většinu hinduistů a barmských buddhistů a konzumaci vepřového zapovídají natové. Mnoho barmských buddhistů ve skutečnosti nejí maso žádných čtyřnohých živočichů a v průběhu buddhistického půstu v období dešťů jedí pouze syrovou zeleninu a ovoce. Téměř všichni řezníci v Myanmě jsou buď muslimové nebo Číňané.
Barmská jídla je na rozdíl od mnoha čínských pokrmů třeba dlouho připravovat a nejlepší jsou v době oběda, kdy jsou čerstvě uvařená.
Barmská karí jsou v Asii nejmírnější co se týče použití čili a mnoho kuchařů čili vůbec nepoužívá. Karí se obvykle připravují tak dlouho, dokud se z jednotlivých přísad oddělí olej a plave na povrchu. V některých restauracích ještě olej přidávají, protože jídlo stojící v hrncích i po několik hodin je pod vrstvou oleje chráněno před znečištěním hmyzem a bakteriemi. Oblíbeným zakončením barmských jídel jsou lisované naložené zelené čajové lístky doplněné směsí sezamových semínek, opražených fazolek, sušených garnátů, smaženého česneku, arašídů, naloženého kokosu a zázvoru a jiných křupavých přísad. Tato mazlavě vypadající hmota lístků nemusí na některé cizince působit lákavě, ale pokud se nedáte odradit vzhledem pokrmu, zjistíte, že chutná velmi dobře. Říkají tomu (foneticky) TYLÍ - ochutnaly jsme několikrát a vždy bylo trošku jiné.
Nudlové pokrmy jsou nejčastěji podávány ke snídani nebo jako lehké občerstvení mezi hlavními jídly. Nejoblíbenější je mohinga z rýžových nudlí s kuřetem nebo rybou, která se jí lžící a pomocí jídelních hůlek – nedělá mi to problém se s hůlkami najíst a dokonce s nimi už zvládnu i polévku V Mandalaji a v Šanském státě lze ochutnat šanskou kuchyni, která je velmi podobná kuchyni severního Thajska. Oblíbeným jídlem jsou široké šanské rýžové nudle s karí a různé rybí a masové saláty, v celém Šanském státě jsou také běžné rýžové krekry. Šanská nudlová polévka z tenkých pšeničných nudlí ve slabém vývaru s kousky kuřete marinovaného v čili je velmi oblíbená v celé Myanmě, ale nejčastěji se podává v Mandalaji a v Šanském státě. Ve velkých i menších městech po celé Myanmě je velké množství čínských restaurací, které mnohdy podávají regionální speciality velmi odlišné od čínských jídel nabízených v západních zemích. Běžné jsou také indické restaurace, které ale mnohem častěji najdete v Yangonu než v jiných místech, a většinu z nich provozují indičtí muslimové, některé i hinduisté. V hlavním městě si můžete dát výborný kuřecí pokrm dan bauk (biryani) a také vegetariánské thali podávané na banánovém listu, kdy za neomezenou konzumaci zaplatíte jednotnou cenu. Indické restaurace mimo Yangon bývají velmi jednoduché.

2.11. - lodí z Mandalaje do Mingunu(za 5000 K)
Ráno máme na snídani den předem objednanou polévku Mohingu a když jsme si ji objednávaly, sklidily jsme od personálu obdiv,že vůbec o téhle pochoutce máme povědomí a očividně je to nesmírně potěšilo- nejoblíbenější je mohinga z rýžových nudlí s kuřetem nebo rybou, která se jí lžící a pomocí jídelních hůlek. My jsme si objednaly kuřecí a opravdu jsem nic lepšího už potom v Barmě asi nejedla - pochoutka . Po této skvělé snídani nás Fatty odveze do přístavu, odkud pojedeme lodí na výlet do Mingúnu. V přístavu je skvělá atmosféra,žije to tu. Po období dešťů je tu ještě dost bahna,ale už vysychá a dá se tu pochodit, než nás pustí na loď. Řeka Irrawaddy nepůsobí vůbec čistým dojmem, ale funguje jako koupelna, prádelna a obávám se, že i jako zdroj vody na vaření, ne-li k pití. Vidíme tu ženy prát prádlo, koupat se, čistit si zuby a voda se nosí v nádobách kamsi směrem, odkud vychází kouř a tudíž se tam vaří. Takže se z ní jistě i vaří!!! Nasedáme na loď společně ještě s asi 6 turisty. Mezi nimi i pán celkem pokročilého věku, který bydlí s námi na hotelu. Dává se s námi do řeči a evidentně by se chtěl přifařit k nám. Ale nechceme se na nikoho vázat a tak takticky sdělujeme, že na Mingunu máme svůj program. Chápe celkem rychle a nenaléhá. Plujeme po řece asi 11 km, pozorujeme život vesničanů na břehu, kde se běžně dá spatřit volské spřežení táhnoucí jednoduchý , snad i dřevěný pluh a za ním zemědělce,jak obdělávají půdu. Opravdu si ani tohle nepamatuji já ze svého dětství a to už je mi po padesátce Zjišťuju, že lidé jsou tady nesmírně pracovití . Mingun leží asi 11 kilometrů proti proudu řeky Irravaddy. Již zdálky vidíme mohutnou stavbu Mingun Min, vypínající se na jejím břehu. Tento chrám začal budovat král Bodopaya, který vládl v letech 1790 až 1819. Stavba měla být původně vysoká 150 metrů a král na ni osobně dohlížel z protějšího ostrova. Po jeho smrti v ní ale již nikdo nepokračoval, protože tato megalomanská myšlenka prakticky vyčerpala královskou pokladnici, takže byla dostavěna „pouze“ do výšky 50 metrů. I toto torzo bylo však ještě narušeno při zemětřesení v roce 1838, stejně jako dva ohromní třicetimetroví lvi, chránící vstup. Z vrcholu Mingun Minu lze spatřit další dvě významné památky - chrám, v němž je umístěn Velký zvon a Pagodu princezny. Velký zvon (Mingun Bell) je vysoký 4 metry a váží 90 tun. Původně měl být zavěšen v Mingun Minu.
Přijíždíme k Mingunu a vítá nás středověk, v podobě žebřiňáků tažených párem volů….to je místní taxi,kdyby se někomu nechtělo chodit pěšky. Pán z hotelu – už víme, že Angličan – tohoto povozu využívá,my jdeme pěšky. Dojdeme přes kupu prodejců k zmíněné Mingun Min a tady zaplatíme vstup 3 USD (peníze pro vládu – ó jak se mi to příčí,ale nelze jinak !!!! )
Tady se nás ujímá opět samozvaný průvodce sice na nic nereagujeme ,ale jde s námi a vypráví a vypráví….. jdeme na pagodu princezny, kterou dal postavit král Bodopaya pro svou ženu. Sedm jejích okruží symbolizuje sedm částí posvátné hory Meru, říká se jí „dort“ ,protože opravdu tak vypadá. Je sněhově bílá a tvarem i zdobením opravdu dort připomíná. V kombinaci s azurově modrou oblohou – nádhera. Z pagody jdeme opět mezi prodejce, jsou zde dost urputní a nedají pokoj. No není divu v Barmě je pořád ještě turista nedostatkové zboží. Potřebujeme najít sanatorium, kam chceme předat nějaké léky, které vezeme za tímto účelem z domova. Jsem ráda, protože se mi konečně uvolní v krosně místo na suvenýry .
Náš samozvaný průvodce nás tedy k sanatoriu, kde jsou umístěni velmi chudí lidé, dovede a vrchní sestra nás zve okamžitě dovnitř. Vyndáme léky a je vidět, jak moc je šťastná. Povídá nám o lidech, kteří jsou tu umístěni, ale vidět je ani nechceme, byl by to útok na city a to prostě není třeba. Zapíšeme se tedy do knihy a ještě nám sestra dá vizitku a prosí nás,že by nutně potřebovali meřiče cukru pro diabetiky,tak kdybychom nějak mohly pomoci,že by byli moc rádi. Tak jestli tam příště pojedu,už vím,co mám vézt !!!! Odcházíme i tak s dobrým pocitem, že jsme trochu pomohly.
Samozvaný průvodce už není sám, má pomocníka,ten se přilepí na Áju, ten první se nepustí ode mně víc jak na metr. Kupuju loutku, protože jsem se do ní prostě zamilovala a chci ji mít. Průvodce vidí, že je bez šance na odměnu a tak si o ni prostě řekne. Vysvětluju mu, že jsem v sanatoriu darovala ve formě léků opravdu hodně peněz,ale ty on prostě nemá a nedostane a tak mu nabízím 1000 K . Netváří se moc nadšeně,ale lepší něco než nic a tak bere a odchází. Vracíme se na loď a Ájin průvodce chce taky peníze,ale Ája je nekompromisní….nic od něj nechtěla,nic kluk nedostane !!! Já jsem větší měkota, mně udolají skoro vždy Vracíme se do přístavu, kde už na nás čeká Fatty a veze nás ještě do Kuthodaw pagody.
Kuthodaw Paya - vznikala v letech 1860 až 1868 za vlády krále Mindona. Pagoda Kuthodaw stojí uprostřed 729 malých stúp, známých jako Největší kniha světa. Všechny stúpy obsahují mramorové desky s posvátnými buddhistickými texty Tipitaka, vytesanými po obou stranách. Kameny mají na každé straně 80 až 100 nápisů, původně pozlacených.

Cestou na hotel se stavíme ještě u Shwenandaw Kyaung,což je tradiční barmský dřevěný klášter. Uděláme fotky a už se vracíme , musíme se sbalit, zítra brzy ráno odjíždíme opět do přístavu a odplouváme směr Bagan – na což se nesmírně těším. Ale ještě před tím, jdeme s panem Angličanem na večeři. Nerad jí sám a tak nás poprosil, jestli bychom s ním nepovečeřely dnes. Přijímáme a tak v 19:00 máme sraz na recepci a jdeme jíst do restaurace, skde to pán už zná a doporučuje nám ji. Já si dávám krevety se sladkokyselou omáčkou a rýži a je to skvělý výběr. Pěkně jsme se najedly a pán by šel někam popít, ale omluvíme se, že musíme balit. Později ho před spaním pozoruju z terasy, jak popíjí whisky s nějakými turisty z lahve na ulici. Možná jsme udělaly chybu, mohl být mejdan ale ráno při pohledu na pána (jede s námi lodí do Baganu) jsme rády,že se tak nestalo

3.11. – přesum Mandalay – Bagan – lodí Ráno v 5:00 odjíždíme z hotelu s Fattym ,který nám zajistil lístek na loď, do přístavu a bereme i pána Angličana. Pán přišel na recepci úplně namol, takže asi lahev whisky večer na ulici padla za vlast a jak tak na něj koukám,možná nezůstalo u jedné….košili má zapnutou na jeden knoflík a to ještě šejdrem a nejradši by si dal mokrej hadr na hlavu no nic…jedeme :-)))
Mandalaj je ještě ponořená do absolutní tmy a nikde nikdo, frčíme k přístavu, když tu najednou motor divně zafrká a chcípne. Fatty ale asi tohle zná a tak si umí poradit a motor znovu nahodí, jenže tohle se opakuje stále dokola a Fattymu se motor už nedaří nastartovat, takže do přístavu dojíždíme snad na volnoběh. Jak tak v té tmě a potichu přijedeme k přístavu, najednou kde se vzali tu se vzali nějaké děti ze tmy se vynořili a zezadu nám skočili na korbu Strašně jsme se lekly!!! Ale chtěli nám jenom vzít bágly k lodi. Vystoupily jsme, rozloučily se s Fattym a šly do „kanceláře“ zaplatit lístky na loď. Musely jsme se prodrat davem místních, kteří se snaží dostat k okýnku toho kanclu a koupit si lístek na loď . Prodraly jsme se i s panem Angličanem dovnitř a platíme lístky za 10 USD, ale opisují si z pasu všechno, tak to chvilku trvá. Když uvidíme tu naši loď, jak je napěchovaná k prasknutí lidmi i různým jiným nákladem,máme obavu a to opravdu vážnou,že se musíme potopit. Je to hrozná kocábka Musíme přes 3 jiné lodě, abychom se na tu naši dostaly.
Turisté mají na horní palubě vyčleněn prostor i s plastovými křesílky. Místní sedí, leží po zemi, není kudy projít,opravdu využitý každý centimetr. Je tu hodně dětí v doprovodu rodičů. Cesta by měla trvat 15 hodin, tak uvidíme, jak to zvládneme. Jsme stále v přístavu a v té tmě to na lodi působí až hororovým dojmem. Do toho smrad z naftových motorů, lodě jsou nalepené jedna na druhé a motory nastartované. Konečně vyrážíme. Po asi tak půlhodině začíná svítat a jak se rozednívá,konečně si můžu ty lidičky kolem sebe prohlídnout. Hned vedle nás se usadil mladý pár s miminkem opravdu malinkatým děťátkem,typuju to na pár dnů po porodu a nemýlím se je mu jen 12 dnů. Mladá maminka ho často kojí a tatínek se o oba stará až dojemně. On celý den nic nejí,jen nosí jídlo mamině a sám si dopřává betel. Mimochodem …betelu má Barma neuvěřitelnou spotřebu !!! To jsou snad tuny betelových listů a arekových oříšků. A taky tady na lodi je „betelárna“ kde si každý může koupit. A jak se rozednilo,už mi to nepřipadá tak strašný na lodi,když se chcete projít,tak lidičky rádi uhnou,je to v pohodě. Nemůžu se na ně vynadívat, jak jsou skromní, usmívají se a děti….no to je kapitola sama pro sebe …..tvrdím a to zcela vážně,že v Barmě jsou nejhodnější děti na světě. Nikdy a nikde jsem neviděla děti zlobit . Na lodi jich bylo hodně a za celých 15 hodin jsem neviděla , že by děti zlobili !!! Natož některé třeba fňukat,to prostě barmské nedělají a hlavně ….poslechnou na slovo. Neříkám, že nelumpačí,to jo,ale s mírou a tak nějak hezky. Prostě děti k zulíbání. Jen ty jejich zavšivený hlavičky mně odrazovaly se s nimi nějak víc pomuchlat Stačilo,když jsem je fotila a chtěli vidět na displeji fotku a přitiskli svou hlavinku na mou byla jsem přesvědčená,že si vešky jistojistě pořídím,ale nestalo se tak Loď má mnoho zastávek a vždy je to podívaná. Seběhne se celá vesnice a z lodi se vykládá a zase nakládá a v mezičase,než se náklad uloží a vyloží, mají místní ženy prostor na lodi k prodeji ovoce a jídla. Nabízí se různé smažené taštičky plněné masem,zelím,sladké,slané, ovoce všeho druhu od banánů,papája,mango ,vodní meloun a co já vím co ještě….. hodně se konzumují vařená křepelčí vajíčka. Když loď zahouká,je to signál k odjezdu a ženy musí rychle z lodě pryč,ale některé se snaží do poslední chvíle ještě něco prodat a potom už skáčou do vody,protože loď je v pohybu a lávka odstraněná.. Musí to pro ně být životně důležité prostě něco prodat. Je mi jich neuvěřitelně líto,ale žaludek mám jen jeden Tak jak cesta ubíhá,lidé na lodi začínají být i přátelštější ještě víc,než je pro ně přirozené a začínají si povídat…..no povídat….oni po svém,my po svém ,ale víme naprosto přesně o čem je řeč Cestuje s námi mladý pár, evidentně Evropané,sedí vedle nás a najednou se slečna ptá „You are from Czech Republic?“ a ukazuje na mojí vlaječku na batohu. No jasně a odkud jste vy? ptám se. Z Izraele zní odpověď a na to dodatek: „můj táta je Čech z Uherského Hradiště “ Tak si povídáme,no pokud tomu stačím rozumět., rodina utekla při holocaustu a žijí v Izraeli. Ptám se jestli má někoho v Čechách a prý jo - strýce v Hradišti, ale nikdy tam nebyla. Cestuje s přítelem po světě,teď jsou na cestě z Austrálie …..hezký život ;-)

Loď měla celkem 6 zastávek a na jedné z nich jsem si sáhla na citové dno a to teda těžce. Představte si vysoký břeh,já jsem opřená o zábradlí na horní palubě a pozoruju vesničany,jak se jen prostě na nás dívají s ukrutným smutkem ve tváři,když zaregistrují můj pohled ukloní se a kývnou hlavou a nádherně se usmějí. Stojí tam i dvě malé děti, holčička v otrhané blůzičce odhaduju ji na 9 let s klukem asi tak 5 let,drží se za ruce a upřeně mi hledí do tváře. Ten pohled je tak odzbrojující, že nesáhnu ani po foťáku,jak to běžně dělám. Nemohu od nich odtrhnout zrak. Jenom se na mně obdivně dívají a když loď zahouká k odjezdu, holčička na mně mávne a to gesto zní jako - pojď za námi prosím…… neuvěřitelný zoufalý pohled v její tváři mi napovídá, nebo alespoň já to tak v tu chvíli vnímám a cítím, že by asi potřebovala moji pomoc nebo co. Jenže to už je loď v pohybu a oni jen smutně mávají a posílají pusinky. Neudržím se , brečím jako malá holka. Do hajzlu říkám si, co asi tak potřebovali, už se to nikdy nedozvím !!! proč někdo může mít všechno a někdo nic. No …je to čas k přemýšlení v téhle Barmě. ;-)
Jak se blížíme k Baganu, kde je cíl naší plavby, loď se vyprazdňuje a na poslední zastávce nastoupí pár žen i s malými miminky. A teď začne něco,co jsme vůbec nečekaly a dosud jsme se s tím v Barmě ani nesetkaly. Samosebou prodávají něco a to něco jsou nádherné barevné tkané deky. Opravdu je nechceme,je to moc velké a bágly jsou stále ještě plné potřebných věcí. Myslí si, že nechceme koupit proto, že nemáme peníze a tak začínají zkoušet směnný obchod.. Chtějí hlavně parfémy , rtěnky, krémy, šampon, mýdlo ….prostě kosmetiku. Mám akorát deodorant i ten se jim hodí. Deku za něj nechci….pane bože přece bych si nevzala takovou nádheru za blbej deodorant, když jí udělá radost, ať ho tedy má, já budu klidně smrdět Nakonec chtějí aspoň trička. Jedno jim vyndavám,co mám navrchu, berou i když jim bude velký. Nakonec přijdu i o mou cestovní košili mohla jsem za to všechno mít asi tak 3 deky ,nemám je, nemůžu ani jednu vézt ,nevešly by se mi do báglu, ale mám radost,že moje tričko a košile budou žít v Barmě Konečně jsme v Baganu. Máme z předchozího hotelu v Mandalaji zabookovaný hotel InnWa Guest Haus a čekají na nás v přístavu s autem. Pan Angličan má ten samý hotel a jede tedy s náma.Na hotelu si hned najímáme drožku s koněm a kočím na 2 příští dny. Kupujeme mapu Baganu,aby Ája mohla udělat kočímu itinerář, co chceme vidět. Ája je v tomto jedinečným pokladem ;-)

něco o Baganu:
Baganem je nazývána rovinatá oblast jihozápadně od Mandalaje, přibližně 42 km2 velká, na které se tyčí více než 4000 chrámů.
Počátek slávy Baganu se datuje přibližně do poloviny 11.století, kdy na trůn
usedá král Anawratha a na nátlak monského krále konvertuje k téravádskému buddhismu. Jenže monskému králi se to přemlouvání trochu zvrtlo a z Anawrathy se brzy stává přesvědčený buddhista, který ovšem žádá převezení posvátných buddhistických spisů Tripitaka do Baganu. Když monský král odmítá, vtrhne Anawratha se svým vojskem do Thatonu a Tripitaku si bere násilím. Jako nejvhodnější úschovnu pro tuto cennost se rozhodne postavit knihovnu Pitaka Taik a jako správný buddhista začíná stavět jedny z nejkrásnějších staveb v celé Barmě. Za jeho vlády se Bagan stává centrem théravádského buddhismu a poutním místem pro buddhisty z celé jihovýchodní Asie.
O to, co způsobilo pád Baganu ke konci 13.století, se historikové přou dodnes.
Jisté je, že mezi 14. a 18.století je tato oblast zcela vybydlená a Barmánci ji
dokonce považují za strašidelné území. První obyvatelé se začínají opět vracet až s příchodem Britů. V roce 1975 zasáhlo oblast Baganu velmi silné zemětřesení,které značně poškodilo mnoho chrámů. Rekonstrukční práce začaly téměř okamžitě.
Svou pomocnou ruku podalo i UNESCO, díky kterému byly využívány i moderní
technologie a mnoha chrámům se dostalo ochrany, kterou si zasloužily. Jenže v roce 1996 se vztahy mezi UNESCO a místní vládou vyostřily a organizace se zřejmě kvůli frustraci z vládních zásahů rozhodla ze země odejít. V současné době se tedy o Bagan a jeho ochranu stará stát a bohužel to je znát - starý palác uvnitř hradeb Starého Baganu je necitelně restaurován za pomoci betonu, na okraji baganské pláně vyrostlo další betonové monstrum (údajně vyhlídková věž)

4.11. Bagan Po snídani na nás čeká před hotelem náš kočí , jmenuje se Naj Naj a bude nám s kobylkou Amandou dělat společnost 2 celé dny. Domlouváme se na tom,co my chceme určitě vidět a dáváme mu volnost v tom,co by nám chtěl ukázat navíc. Drožka je pohodlná, vypolstrovaná ,já se usadím vzadu Ája s kočím vpředu a vyrážíme. Naj Naj je skvělý !!! Nejenom, že hodně ví,ale je i sympaťák. Zastaví nám ochotně,kde si řekneme a že si říkáme často,to si umíte představit. Nejprve zavítáme do SHWEZIGON Pagody v jejíchž základech je údajně ukryt zub Buddhy, začala se stavět za prvního krále Baganu Anawrahta, který však v roce 1077 zemřel podivnou smrtí - byl zabit buvolem. Stavbu pak dokončil jeho následovník. Schwezigon Pagoda je zlatá, je vysoká 26 metrů a má přesný čtvercový půdorys, takže sloužila jako příklad pro další stavby. Překlad jejího názvu doslova znamená „zlatá pagoda, která stojí na břehu řeky“. Je tady ticho,žádný turista,jen hejna holubů občas svými křídly naruší ten posvátný klid tohoto místa. A jako všude jinde,kde by se mohl objevit turista,jsou bleskurychle připraveni prodejci všeho možného a dokonce i babky začnou kouřit charot -doutníky s tabákem s příměsí ovoce -,když nás vidí se blížit. Jen mlčky natáhnou ruku, když si chcete udělat fotku,ale je to čistě na vás, jestli dáte nebo ne. Je tady spousta malých mníšků, kteří vám rádi zapózují a nesměle si řeknou o bonbon nebo tužku. Správně by neměli,ale jsou to normální kluci. Když si užijeme tohoto místa, tak pokračujeme ke Kyanzittha Umin-jeskynnímu chrámu ,uvnitř jsou dlouhé, jen stroze osvětlené chodby se starými freskami tuším,že něco kolem 7000 let staré ,je dobré mít baterku. Procházíme se tu,když najednou uslyším neskutečný řev….no to je Ája!!!! Letím tam,co se stalo i když asi tuším…..no jasně praštila se tam někde do hlavy. Podle řevu to vypadá,že má lebku napůl,ale když vylezeme ven , je to jen modřina ,no ještě že tak

A konečně se dostáváme mezi chrámy starého Baganu. Vynořují se ze země a z políček kolem nich jako houby po dešti a v kontrastu s modrou oblohou a zelení kolem je jejich červenohnědá barva nádhernou kombinací …. do toho se vám příležitostně zjeví zemědělci s volským potahem a žebřiňákem, nebo stádo koz mezi pagodami s pasačkami……je to nádherný obrázek. Nemůžu uvěřit,že jsem tady,že to vidím na vlastní oči a hlava mi to nebere. To množství chrámů a pagod a ta atmosféra až mystická …

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
7
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Milena 08.11.2012 13:38
Re: Finance  

Dobrý den Petře.
Na 25 dnů jsem jak při první , tak při druhé cestě ( o které jsem nepsala) měnila 400 USD na kyaty a zhruba stejnou částku jsem si nechala v USD. Něco je možné platit v kyatech, ale vstupy, hotely, nějakou tu přeparavu budete platit v dolarech. Měnit je možné téměř všude v hotelu , ale nejlepší kurz bude asi vždy v Yangonu. I když ten rozdíl nebude nijak závratný.
Teď se vrátila kamarádla a jen v rychlosti mi sdělila, že Barma oproti mým předchozím návštěvám (naposled v r. 2011) trochu podražila. Takže si k těm mým cenám přihoďte cca 1-2 USD ???
Komáři nebyli, nebo jen velice málo , takže jsem antimalarika nebrala. Ale repelent si přibalte, člověk nikdy neví.
Voda , stejně jako pivo, cola, Fanta a pod. se dá koupit všude.
Přeji Vám šťastnou cestu a krásnou Barmu...nepochybuji, že bude nezapomenutelná ;-)
Zdravím Milena

Petr Fuxa
08.11.2012 13:16 212.158.141.***
Finance  

Dobrý den
Za 7 dní odlétám do Barmy a zjistil jsem, že jsem si naplánoval téměř totožnou cestu s Vaší. Váš cestopis mi ohromně pomohl, protože LP neposkytne tolik informací i s pocity a osobními postřehy.
Potřeboval bych přesto vědět, kolik Kyatů jste utratili na zájezd/osoba. Nemám odhad, zkomplikovala jste mi to darem klášteru. Je možné směnit dolary i jinde než např. v Yangonu nebo Mandalay? Když směním málo zůstanu v terénu bez peněz, když zbytečně moc, kyaty na dolary jistě směnit nejde.
Jak je to s komáry?
Co pitná voda- musí se pít pouze balená a dá se sehnat všude?

Díky za informace


Petr

  • Anonym (8)
  • Anonym (2)
Honza
07.10.2011 16:08 193.221.61.***
Léky  

Ahoj,
na začátku listopadu jedu někoilk týdnů do Barmy a "okolí". Můžeš se mi prosím ozvat na email honza.tekazavináčgmail.com ohledně léků, které bych mohl vzít s sebou do sanatoria o kterém píšeš? Tento nápad se mi líbí. Většinou vozím pouze potřeby pro školy :-)

Díky a spoustu cestovatelských zážitků do dalších let (((clap)))

Honza

  • Anonym (12)
  • Anonym (28)
giagiá 01.04.2011 21:47
 

Právě jsem dočetla tuto první část a ještě jsem v šoku - málokdo má takový talent jako ty 8-O :-D Je to úžasný cestopis, protkaný zeměpisnými i historickými fakty, ale i osobními zážitky a pocity, do kterých nám dáváš nahlédnout a tím nás doslova vtáhneš do příběhu :-D
Přiložené nádherné fotografie jen dokreslují atmosféru a dokonale doplňují psaný text :-D
Jsem nadšená a děkuji za krásný zážitek.

  • Anonym (7)
  • Anonym (2)
amirah 19.02.2011 16:49
 

Ahoj Mili ;-) , tohle je naprosto fantastický vyprávění z úžasné cesty. Myslím, že jste s Ajou prožily nezapomenutelný chvíle: dojemný, srandovní i vyčerpávající. Taky to může skvěle posloužit i dalším cestovatelům, kteří se rozhodnou tuhle zemi navštívit.
Máš můj obdiv za odvahu 8-O . Nádherný cestopis i fotky :-) .

  • Anonym (28)
ferdyš 14.01.2011 15:49
 

sem ko. :-D jestli Ty se mnou "nezabereš" na cesty, tak nevím. Krása - nádhera. Ty fotky? No? ty nemají chybu. Víc před odletem nepřečtu. Milen? Jsi JEDNOTKA!!!!!!! :-P ;-) :-)

  • Anonym (28)
Dasuch 12.01.2011 19:20
 

to je zajímavější než knížka ;-) 8-O stačila jsem si přečíst sotva polovinu, ke zbytku se vrátím ;-) ;-)

Moc díky za tvůj cestopis i fotky, prože díky ním mohu touto zemí cestovat aspoň virtuálně ;-) :-P

  • Anonym (1)
Zpět na všechny diskuze